Kořeny udržitelnosti
Udržitelnost je populárním tématem, který již několik let rezonuje společností. Málokdo však ví, že jeho kořeny sahají až do druhé poloviny 20. století. Zásadním se stal rok 1972, již na jeho začátku zveřejnil environmentalistický britský časopis the Ecologist vydání s názvem „Blueprint for Survival“ (v českém překladu „Plán pro přežití“) podepsaný třiceti vědeckými experty a v apelu na reorganizaci stávající spotřební společnosti použil termín „udržitelnosti“. Stejného roku byla také svolána startovní Konference OSN o životním prostředí (následována konferencemi v Rio de Janeiru či v Johannesburgu), která položila mezinárodní politické základy ochrany životního prostředí a k tématu strhla světovou pozornost.
Tento historický exkurs uzavřeme zmínkou o zprávě Světové komise OSN pro životní prostředí a rozvoj (později byla tato komise označována jako Komise Brundtlandové) – „Our common future“ (v českém překladu „Naše společná budoucnost“), jež lakonicky definovala pojem udržitelného rozvoje:
„Udržitelným rozvojem je rozvoj, který uspokojuje potřeby dneška, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací uspokojit své vlastní potřeby.“ [1]
Udržitelnost současnosti
Jednání a debaty 195 smluvních stran Rámcové dohody OSN o změně klimatu, jejichž cílem bylo nalezení shody na podobě textu, který nahradí tzv. Kjótský protokol, vyústilo v roce 2015 v emotivní přijetí Pařížské dohody. Strany se v ní zavázaly učinit nezbytné kroky k tomu, aby udržely nárůst průměrné globální teploty výrazně pod 2 °C ve srovnání s úrovní před průmyslovou revolucí a pokračovat v úsilí udržet ji pod 1,5 °C.
Udržitelný rozvoj je dnes také hlavní politickou tendencí Evropské Unie. Ta se projevila především v roku 2019 přijetím plánu Green Deal, který usiluje o vytvoření klimatický neutrální Evropy do roku 2050. Měl by se tak zcela proměnit, a již se tak děje, přístup k udržitelnosti ve všech oblastech hospodářství i průmyslu.
V neposlední, a nikoliv vyčerpávající, řadě byla přijata tzv. taxonomie EU[2], která usměrňuje aktivity podniků, když stanoví měřitelná kritéria toho, jaké činnosti lze považovat za udržitelné. Skutečnost, že zelené podnikání se stalo trendem a stále více investorů či spotřebitelů tíhne k ekologickému chování na trhu, totiž vedla některé podniky k prezentaci výrobků či služeb s falešnou nálepkou jejich udržitelného charakteru.
Zpráva o udržitelnosti
Přijetí směrnice o podávání zpráv o udržitelnosti lze chápat jako přirozené vyústění výše popsané politicko-legislativní koncepce EU. Zprávě o udržitelnosti, jejímu právnímu rámci, obsahu či tvorbě budeme blíže věnovat v následujících článcích, nyní si dovolíme níže stručně uvést její podstatu a potenciální přínosy.
Zpráva o udržitelnosti představuje komplexní informaci o tom, jak podniky naplňují požadavky společenské odpovědnosti, zejména pak nad rámec povinností, které jsou jim zákonem uloženy (např. dobrovolné činnosti na podporu životního prostředí, vnitřní etické kodexy, podpora diverzity zaměstnanců, apod.).
Zpráva (lze si ji představit také jako výkaz či sebehodnocení) nahlíží na činnost podniku z hlediska tří základních oblastí – Environment (oblast životního prostředí), Social (oblast sociální politiky) a Governance (oblast správy a řízení podniku).
Zpráva bývá označována různě – zpráva o (společenské) udržitelnosti, nefinanční report, výkaz nefinančních informací, report CSR (corporate social report), ESG report (Environmental, social and governance report), zpráva o společenské odpovědnosti, nenechte se ale zmást, jedná se totiž pořád o to samé.
Některým podnikům je povinnost vytvářet zprávu o udržitelnosti uložena evropskou směrnicí, přičemž okruh podniků se v příštích letech značně rozšíří, jiné ji vytvářejí dobrovolně, jelikož chápou význam, který přináší jejich konkurenceschopnosti na trhu.
Přínosy zprávy o udržitelnosti pro podnik
Jak uvádí Evropská komise, „Z podávání vysoce kvalitních zpráv o otázkách udržitelnosti budou mít prospěch i samotné podniky.“[3]
Prohlášení obsažené ve směrnici o podávání zpráv o udržitelnosti podniků však není pouze prázdnou snahou, jak přesvědčit podniky o smysluplnosti dalších administrativních povinností.
Vzhledem k tomu, že roste poptávka po udržitelných investicích, zpráva o udržitelnosti skutečně významně napomáhá investorům v orientaci o tom, kam směřovat finanční kapitál, zlepšuje navazování komunikace se zúčastněnými stranami (investoři, spotřebitelé, stakeholdeři, atd.) a celkově utváří dobrou pověst a věrohodnost udržitelnosti podniku. V současnosti je navíc předpokladem čerpání dotací a jiných peněžitých podpor EU.
Pro vnitřní chod podniku může mít zpráva také nenahraditelný význam, např. při analýze rizik, úspoře zdrojů a peněz, hodnocení podnikové strategie či budování spokojenosti, důvěry a věrnosti zaměstnanců.
[1] https://sustainabledevelopment.un.org/content/documents/5987our-common-future.pdf
[2] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/852 ze dne 18. června 2020 o zřízení rámce pro usnadnění udržitelných investic
[3] Bod 12 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2464 ze dne 14. prosince 2022, kterou se mění nařízení (EU) č. 537/2014, směrnice 2004/109/ES, směrnice 2006/43/ES a směrnice 2013/34/EU, pokud jde o podávání zpráv podniků o udržitelnosti